Rozhodčí­ doložka a její­ úskalí­

Bybobo

Rozhodčí­ doložka a její­ úskalí­

Rozhodčí­ doložka a její­ úskalí­Když dne 1.1.1995 vstoupil v platnost ZÁKON č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, byl již netrpělivě očekáván a mnoho lidí, firem či institucí si od něho slibovalo průlom v řešení sporů. I když v této době počty sporů nedosahovaly ani 50% současnosti, byly soudy zavaleny a nově vzniklý statut Rozhodce měl odvést velkou část sporů do soukromého sektoru.

Rozhodčí řízení (jinak též Arbitráž) toto očekávání beze zbytku splnilo. Jak už to ale bývá, když přijde něco dobrého, přinese sebou i něco zlého.

Firmy (nejenom finanční) velmi rychle pochopily, že se jim tím dostává takříkajíc právo do vlastních rukou. Zmíněný zákon ve svém prvopočátku nijak nespecifikoval osobu Rozhodce, bylo pouze na vůli smluvních stran koho si do této funkce ustanoví. A protože pro výkon Rozhodce byl v podstatě požadován pouze věk nad 18 let, mohl být klidně ustanoven tímto i “Fanda vod vedle z kravína”.

Smlouvy uzavírané ve finanční sféře většinou nebývají (alespoň v nebankovním sektoru) sjednávány rovnocennými stranami. Vždy je na jedné straně Věřitel – ten kdo má peníze a na druhé Žadatel – ten kdo je nemá. Rovnocennými stranami se dá považovat případ, kdy si strany vymění rovnocenné plnění, například jedna strana zaplatí finanční hotovost a druhá strana za tuto hotovost poskytne (prodá) nějaký předmět (např. auto, reklamní služby, týdenní pobyt na dovolené …). V takovém případě je dodavatel rád, že klienta našel a že ten má o jeho služby či předmět prodeje zájem. Taktéž mu záleží (tedy mělo by) na tom, jak bude odběratel spokojen s předmětem smlouvy, protože zpravidla podobných dodavatelů je větší množství a odběratel může bez jakýchkoli řečí odejít k jinému.

Rozhodčí doložka sjednaná v takovém rovnocenném smluvním vztahu může plnit svůj účel, protože si Dodavatel zpravidla nedovolí Odběratele natlačit do nápadně nevýhodné pozice a pokud je tak hloupý, že to přesto udělá, přijde o další klienty.

Situace při uzavírání smluv o nebankovním finančním plnění je však většinou naprosto odlišná.
Zde je Žadatel v pozici člověka, který zpravidla finanční službu nutně potřebuje a nemá na výběr z mnoha Poskytovatelů protože nabídka v nebankovním sektoru není nikdy tak široká. Žadatel je tedy chtě nechtě natlačen okolnostmi do situace kdy je nucen vzít to co je k dispozici a nedělat příliš dusno, protože pokud nepřistoupí na podmínky Poskytovatele, žádný úvěr nedostane.

Vzhledem k tomu, že má Věřitel budoucího Dlužníka takto “na lopatě”, může si do smluvního zajištění nadiktovat téměř co chce – předem dohodnutého Rozhodce, který pracuje s předem dohodnutým Exekutorem, smluvní poplatky, pokuty či jakékoli další pro Dlužníka výrazně nevýhodné či dokonce nesplnitelné podstatné podmínky. Tím Dlužníka pěkně “usadí” do pozice, ve které ten nemá prakticky žádnou možnost obrany proti čemukoli.
Rozhodnutí orgánu Rozhodce je nezrušitelné a neodvolatelné, tedy není nijak možné jej jakýmkoli způsobem zvrátit – neexistuje proti němu opravný prostředek, což je pochopitelné protože kdyby bylo možné takové rozhodnutí dále odvolávat, soudy by byly opět zatíženy nespočtem odvolacích řízení. Jestliže tedy dojde k podpisu Rozhodčí doložky ve smlouvě (či jako zvlášť podepsaného dodatku), která je postavená nevýhodně v neprospěch Dlužníka, vznikne problém který nemusí mít řešení.

Určitou možností pozdější obrany proti platnosti takto uzavíraných smluv je napadnutí platnosti rozhodčí doložky použité ve smlouvě u standardního soudu, je to však většinou nákladná cesta která nijak nezaručuje úspěch a pokud není vydáno předběžné opatření, neruší účinky Rozhodčí doložky v průběhu trvání soudního sporu o platnost doložky což je velmi nebezpečné zejména při zajištění úvěru nemovitostí (může dojít k jejímu vydražení dříve, než soud zruší platnost doložky – pokud jí zruší).

Opět se dostáváme tak jako u jiných věcí k tomu, že zákonodárný sbor vyprodukuje něco, co má určitý přínosný potenciál ale udělá to zcela nedostatečně až diletantsky. Pokud je jednou uzákoněna a do praxe uvedena mimosoudní forma řešení sporů, musí zůstat mimosoudní – nemá být možné jí žádným způsoben ohrozit a už vůbec ne napadnout její potenciální platnost. Skutečnost, že se stala Rozhodčí doložka v určitém měřítku nástrojem nátlaku a postavení druhé smluvní strany do nevýhodné situace tkví v zcela nedostatečné přípravě zákona a naprosté absenci rekce na její použití v praxi.

Představme si ale situaci, že zákony budou jasně formulované a nebudou nabízet dvojí výklad. Soudy či arbitráže budou nudné, nebude co odvolávat, právníci budou mít proti současnosti jen zlomek příjmů. Nepřipravují náhodou návrhy zákonů také oni?

Co nakonec dodat k Rozhodčím doložkám.

Jsou (či spíš mohly by být) výborným dobře fungujícím stabilním nástrojem v případech kdy stojí proti sobě srovnatelné smluvní strany a kdy tyto smluvní strany mají důvod o připravované smlouvě komunikovat (jedna potřebuje druhou). Rozhodčí řízení je neskonale rychlejší, mnohem levnější a jednodušší. Je však ekonomickou sebevraždou podepisovat Rozhodčí doložku v zajištění nebankovních financování (úvěrů, půjček či nedej bože zprostředkovatelských smluv), kdy je většinou ze strany poskytovatele cítit stanovisko: NĚCO SE TI NELÍBÍ? TAK BĚŽ.

Publikovali jsme pro Vás

About the author

bobo administrator